Příroda a výzkum

Přehled fauny Z hlediska směrnic Evropské unie o ochraně přírody je mezinárodní význam národního parku Kalkalpen vysoký. Celkem 22 typů stanovišť, mezi nimi i osm prioritních, bylo nominováno do soustavy chráněných území Natura 2000. Ptačí fauna je s 19 druhy uvedena v příloze I a co nevidět se předpokládají nominace dalších živočichů, pro jejichž zachování je rovněž potřeba stanovit zvláštní chráněné oblasti. Jako prioritní druhy, což jsou ohrožené druhy, za jejichž zachování má Evropská unie zvláštní odpovědnost, jsou vedeni medvěd hnědý, tesařík alpský a ruský přástevník medvědí. U tesaříka alpského, který se stal vysloveně vzácným v celé střední Evropě, experti odhadují, že v hojnějším počtu se v celém Rakousku vyskytuje snad jen v oblasti národního parku Kalkalpen. Na seznamu aktuálně nejvíce ohrožených druhů obratlovců jsou dva netopýři, obývající národní park, vrápenec malý a netopýr černý. První výsledky mapování svědčí o pozoruhodném stavu. Podle nich by měl národní park Kalkalpen představovat pro oba tyto celosvětově nejvíce ohrožené druhy vysoce významné útočiště. Z hlediska alpské oblasti je působivý vysoký počet tzv. endemitů Východních Alp, to platí i pro místní endemity, které se vyskytují výhradně v národním parku a v jeho blízkém okolí. Za ochranu těchto druhů má národní park Kalkalpen vysokou odpovědnost. Známých je dosud pouze deset druhů, z nichž všechny se vyskytují na malém prostoru alpínské oblasti pohoří Sengsengebirge, jakož i v podzemních a jeskyních systémech, včetně míst vývěru pramenů: jeskynní brouci a dva druhy šneků vyskytující se u pramenů, stejně jako několik druhů žijících na malém prostoru alpínské oblasti národního parku, jako jsou střevlík Leistus austriacus, nosatec Otyorynchus schaubergeri a dva další druhy měkkýšů. Z národního hlediska je nutné vyzdvihnout zvláště příznivé počty kuňky žlutobřiché, strakapouda bělohřbetého a jasoně červenookého. Dále je zde od roku 1999 potvrzen trvalý výskyt rysa a existují důkazy o původní populaci pstruha obecného, u kterého se jedná o jediný známý výskyt v Horním Rakousku. Návrat divoké přírody probíhá v rychlých krocích. Kdysi silně ohrožené druhy, jakými jsou brouci, kteří se vyskytují jen na houbách stromů a na silně ztrouchnivělém mrtvém dřevě, tudíž vyžadují pralesní podmínky, nebo roháči, původně pocházející z pěti oblastí, kteří jsou vázáni na odumřelé silné dřevo listnatých stromů, najdeme dnes mnohem častěji. Klid, který se do oblasti vrátil, zvláště prospívá také druhům citlivým na narušení prostředí, jako je například orel skalní. V současné době hnízdí v národním parku minimálně tři páry orlů skalních, vyvádějící mláďata.
Přehled flory Mapováním biotopů bylo v národním parku Kalkalpen zatím potvrzeno 927 rostlinných druhů (druhů cévnatých rostlin). To představuje zhruba třetinu všech rostlinných druhů, které se v Rakousku vyskytují! Mnoho z těchto druhů je u nás již vzácných a zapsaných v červené knize ohrožených druhů. 59 druhů je úplně nebo částečně chráněných hornorakouským zákonem na ochranu přírody. V průběhu mapování biotopů se podařilo doložit celkem 14 z 18 endemických druhů rostlin, vyskytujících se na území Horního Rakouska. V národním parku Kalkalpen roste 42 různých druhů orchideí. Největším a asi nejznámějším druhem je přitom žlutý střevíčník pantoflíček.
životní prostor Plocha národního parku je ze čtyř pětin pokryta lesy. V národním parku je celkem 30 různých lesních společenství, přičemž obrazu krajiny dominují smrkovo-jedlovo-bukové lesy. Les byl po staletí nejdůležitějším dodavatelem energie a surovin. Jeho využívání ho mnohonásobně změnilo: Podíl smrků a modřínů stoupl na úkor jedle, buku a dalších listnatých stromů. A přece v národním parku ještě existují přírodně blízké lesy. Jsou zárodečnými buňkami souvisejících přírodních lesů zítřka. V národním parku znovu vzniká diverzita. Stromy smějí růst, stárnout a umírat tak, jak jim to běh přírody umožňuje. Staré odumřelé stromy jsou důležitým životním prostředím pro mnoho zvířat, jako jsou například brouci a datli. Zatímco na ztrouchnivělých kmenech dorůstá další generace stromů, hmyz a mikroorganismy rozkládají zbytky mrtvého dřeva na úrodný humus. Prales Národní park leží v největší souvisle zalesněné oblasti severních Vápencových Alp. Lesy disponují mimořádnou přirozeností, která je vysoko nad rakouským průměrem. Zvláštní kategorií přírodních lesů jsou pralesy, protože od opětovného zalesnění po poslední době ledové zůstaly zcela nedotčené lidmi. V Rakousku se zachovaly pouze malé zbytky těchto pralesů vedle Rothwaldu v oblasti divočiny Dürrenstein a Neuwaldu u Lahnsattelu v Dolním Rakousku. Také v národním parku Kalkalpen se vyskytují takové zbytky pralesa: V rámci mapování biotopů bylo v nepřístupných polohách objeveno osm lesních ploch, které je možné s největší pravděpodobností klasifikovat jako zbytky pralesa. Jedná se převážně o bukové a smrkovo-jedlovo-bukové lesy, maloplošně také o přírodní smrkové lesy. Celková plocha zbytků pralesa zahrnuje něco málo přes 37 hektarů, nejmenší plocha je jen o něco větší než dva hektary, největší dosahuje rozlohy přibližně 14 hektarů. (Lenglachner & Schön 2008) Díky zákazu využívání lesa v národním parku Kalkalpen se bude tento les s mohutnými kmeny stromů a hojností mrtvého dřeva pralesu v průběhu času stále více podobat. „Zrod“ (sekundárního) pralesa je v plném proudu! Mrtvé dřevo Jako mrtvé dřevo se označují odumřelé kmeny a větve. Mrtvé dřevo je přitom cokoliv, jen ne mrtvé! Je životním prostředím a zdrojem potravy pro velké množství živých organismů v lese. Přibližně třetina všech lesních organismů je přímo nebo nepřímo závislá na mrtvém dřevě. Vzhledem k rozsáhlému a intenzivnímu využívání lesa se mnoho živých organismů závislých na mrtvém dřevě stává vzácnými. Národní park v současné době disponuje v průměru jen něco málo přes 30 kubickými metry mrtvého dřeva na hektar. To je třikrát více, než je celkový průměr v rakouském lese. Rozhodující je nejen kvantita, ale i kvalita mrtvého dřeva. Mnoho ohrožených lesních druhů potřebuje k přežití mrtvé dřevo s průměrem přes 20 cm. K živým organismům závislým na mrtvém dřevě patří mnoho druhů hub, brouci, sovy a datli, savci jako plži a netopýři, ale také lišejníky a mechy. Nejznámějšími jsou zřejmě překrásní tesaříci alpští nebo nejvzácnější datel Rakouska, strakapoud bělohřbetý Vodní stanoviště Voda je jedním z nejvlivnějších faktorů, utvářejících obraz krajiny národního parku Kalkalpen. Vodní eroze působí od počátku alpinského vrásnění. Po miliony let tak vnikala četná údolí a propasti v pohořích Reichraminger Hintergebirge a Sengsengebirge. Vysoká dynamika a velké množství rozdílných vodních stanovišť umožňují značnou rozmanitost druhů. Prameny Národní park je krasovou oblastí bohatou na prameny. V národním parku je známo a zdokumentováno přes 800 pramenů. Pramen je místo, kde podzemní voda vyvěrá na povrch. Prameny jsou přechodem z podzemního výškového systému k povrchu. Prameny v národním parku se vyznačují stejnoměrně studenými teplotami vody. Vydatnost vodního zdroje se u jednotlivých pramenů liší. U prosakujících pramenů je to několik málo mililitrů za sekundu a u obřích krasových pramenů se při rozvodnění jedná o několik kubických metrů za sekundu. Prameny představují jedinečná stanoviště, obývaná vysoce specializovanými živočichy a rostlinami, jež mohou přežívat jen tam. Tekoucí vody a potoky Národní park má více jak 80 km potoků a dalších 400 km koryt a struh s pouze občasným průtokem vody. Potoky nejsou nedotčené, protože dříve byly využívány především k plavení dřeva. Jejich toky jsou z velké části původní, protože je tak zachována jejich přirozená dynamika. Dominantním potočním systémem pohoří Reichraminger Hintergebirge je Großer Bach s dolomitovými roklemi. U Reichramingu se vlévá do řeky Enns. Nad roklí Große Klause byl systematicky vyloven nepůvodní pstruh duhový. Tím došlo k vytvoření nejdelšího průtočného systému neobydleného pstruhem duhovým v Rakousku. Na hranici mezi pohořími Hintergebirge a Sengsengebirge se do řeky Steyr vlévá Krumme Steyrling, druhý největší potoční systém národního parku. Stojaté vody, jezera a tůně V národním parku Kalkalpen se nachází jen jedno skutečné jezero, jezero Große Feichtausee v pohoří Sengsengebirge. Sousední jezero Kleine Feichtausee a jezero Herzerlsee jsou pokládána za rybníky, protože mají příliš malou hloubku popř. rozlohu. Kromě toho je zde nespočet tůní a rybníků. Jsou důležitým stanovištěm pro mnoho vzácných druhů hmyzu a obojživelníků. Obzvláště pro obojživelníky tak národní park představuje velmi významné životní prostředí. Bažiny a močály Bažiny a močály jsou stanoviště, kde je půda více či méně prosycená stojatou vodou. Jakmile se akumulující biomasa kvůli nedostatku kyslíku už více nerozkládá, vzniká rašelina. Tvorba rašeliny je hlavním rozdílem mezi močály a bažinami, kde je hladina vody pouze periodicky tak vysoká, že zde nedochází k rozkladu humusu. Hromaděním rašeliny roste plocha živého močálu do výšky. Aby se vrstva rašeliny zvýšila přibližně o 3 m, potřebuje v závislosti na lokalitě asi 3 000 až 10 000 let. Společenství organismů žijících v močálech se extrémním podmínkám přizpůsobilo prostřednictvím specializací. Obzvlášť citlivě reagují na měnící se faktory životního prostředí. Proto močály řadíme k chráněným ekosystémům, neboť každý zásah vede k nezvratným změnám Alpinská oblast Alpinská oblast národního parku Kalkalpen se rozkládá na 14 % plochy chráněné oblasti. Přitom 1 % připadá na alpinské travnaté pláně, 5 % na skály a kamenné haldy a 8 % na klečový porost (borovice kleč). Alpinská oblast národního parku Kalkalpen je považována za centrum pro endemity Východních Alp, druhy, které se vyskytují pouze v oblasti Východních Alp a nikde jinde na světě. Z 18 druhů cévnatých rostlin, známých v Horním Rakousku, které se vyskytují pouze v oblasti Východních Alp, jich v národním parku najdeme hned 14. V rámci živočišného světa žijí v alpinské oblasti druhy, jejichž rozšíření je výrazně omezeno na oblast národního parku Kalkalpen. Známí jsou zejména zástupci brouků a měkkýšů. V roce 2007 odhalila jedna z expedic, čítající přes 20 zoologů, úžasné novinky. Hluboké travnaté plochy na rozsáhlé planině Nockplateau představují, s ohledem na zkrasovatělé pohoří Toten Gebirge a krasové patro Warscheneck, zvláštní ostrov života. Je to patrné na jaře díky nádherným květům. V pozdním létě vystupují trávy mocně do popředí a planina Nockplateau díky nim získává vzhled tundry. Zřejmě proto odpočívá v národním parku při svém každoročním tažení mezi severní Afrikou a severem Evropy také kulík hnědý, typický pták tundry. Z jeho přítomnosti se těší hlavně horolezci, neboť tento pták nemá strach z lidí a nechá se pozorovat z bezprostřední blízkosti. Typickým ptákem, obývajícím alpinskou oblast po celý rok, je bělokur horský. Horské pastviny a louky Louky a pastviny jsou jako ostrovy v moři lesa. Nabízejí životní prostředí pro velké množství rostlin a živočichů, kteří potřebují otevřenou krajinu. Tyto paseky zaujímají 6 % plochy národního parku a značně obohacují rozmanitou krajinu a biodiverzitu národního parku. Poskytují domov mnoha druhům rostlin a živočichů, kteří jsou velmi ohroženi nebo jim hrozí vyhynutí, a představují poslední útočiště například pro lindušku luční, kosa horského, strnada zlatého, ťuhýka, hluchavku plazivou, vstavače osmahlého a prstnatce traunsteinerova. Nutná je řada intenzivních kultivačních opatření, která zajistí trvalé zachování těchto kulturních biotopů. V národním parku Kalkalpen je 21 obhospodařovaných horských pastvin, z nichž 10 je obydlených. Vedle pečování o stáda jsou na pastvinách nutná váhová a kultivační opatření. Přibližně 35 hektarů luk je sečených. Velká část plochy je příkrá a prostoupená kameny. Péče je možná jen se speciálními horskými sekačkami a ohromným podílem manuální práce.
Výzkum Výzkum je základem pro řízení národního parku, stejně jako pro vzdělávání a dlouhodobou dokumentaci přírodního vývoje. Je písemně ustanoven v zemském zákoně č. 20 z 5. prosince 1996, hornorakouském zákoně o národních parcích, a také ve vyhlášce č. 113 hornorakouské zemské vlády z 21. července 1997 o plánech řízení národního parku. Hornorakouský národní park Kalkalpen musí splňovat národní i mezinárodní rámcové podmínky. Národní rámcové podmínky jsou uvedeny v ustanoveních hornorakouského zákona o národních parcích a také v odpovídajících předpisech. Oblast navíc podléhá směrnici Evropské unie o ochraně přírodních stanovišť, volně žijících živočichů a planě rostoucích rostlin a také směrnici o ochraně volně žijících ptáků. K tomu v roce 2005 vešlo v platnost také odpovídající ustanovení „Evropské chráněné území národní park Kalkalpen“. Predikátem a závazkem je koneckonců také titul národního parku, udělený svazem IUCN (Mezinárodní svaz ochrany přírody), stejně jako označení za mokřad mezinárodního významu, udělené Ramsarským výborem („oblast krasových vod“). U všech těchto národních i mezinárodních rámcových podmínek platí výzkum za důležitý úkol v rámci primárního cíle chráněných oblastí.

Přehled fauny

Z hlediska směrnic Evropské unie o ochraně přírody je mezinárodní význam národního parku Kalkalpen vysoký. Celkem 22 typů stanovišť, mezi nimi i osm prioritních, bylo nominováno do soustavy chráněných území Natura 2000. Ptačí fauna je s 19 druhy uvedena v příloze I a co nevidět se předpokládají nominace dalších živočichů, pro jejichž zachování je rovněž potřeba stanovit zvláštní chráněné oblasti. Jako prioritní druhy, což jsou ohrožené druhy, za jejichž zachování má Evropská unie zvláštní odpovědnost, jsou vedeni medvěd hnědý, tesařík alpský a ruský přástevník medvědí. U tesaříka alpského, který se stal vysloveně vzácným v celé střední Evropě, experti odhadují, že v hojnějším počtu se v celém Rakousku vyskytuje snad jen v oblasti národního parku Kalkalpen.

Na seznamu aktuálně nejvíce ohrožených druhů obratlovců jsou dva netopýři, obývající národní park, vrápenec malý a netopýr černý. První výsledky mapování svědčí o pozoruhodném stavu. Podle nich by měl národní park Kalkalpen představovat pro oba tyto celosvětově nejvíce ohrožené druhy vysoce významné útočiště.

Z hlediska alpské oblasti je působivý vysoký počet tzv. endemitů Východních Alp, to platí i pro místní endemity, které se vyskytují výhradně v národním parku a v jeho blízkém okolí. Za ochranu těchto druhů má národní park Kalkalpen vysokou odpovědnost.

Známých je dosud pouze deset druhů, z nichž všechny se vyskytují na malém prostoru alpínské oblasti pohoří Sengsengebirge, jakož i v podzemních a jeskyních systémech, včetně míst vývěru pramenů: jeskynní brouci a dva druhy šneků vyskytující se u pramenů, stejně jako několik druhů žijících na malém prostoru alpínské oblasti národního parku, jako jsou střevlík Leistus austriacus, nosatec Otyorynchus schaubergeri a dva další druhy měkkýšů. Z národního hlediska je nutné vyzdvihnout zvláště příznivé počty kuňky žlutobřiché, strakapouda bělohřbetého a jasoně červenookého.
Dále je zde od roku 1999 potvrzen trvalý výskyt rysa a existují důkazy o původní populaci pstruha obecného, u kterého se jedná o jediný známý výskyt v Horním Rakousku.

Návrat divoké přírody probíhá v rychlých krocích.
Kdysi silně ohrožené druhy, jakými jsou brouci, kteří se vyskytují jen na houbách stromů a na silně ztrouchnivělém mrtvém dřevě, tudíž vyžadují pralesní podmínky, nebo roháči, původně pocházející z pěti oblastí, kteří jsou vázáni na odumřelé silné dřevo listnatých stromů, najdeme dnes mnohem častěji. Klid, který se do oblasti vrátil, zvláště prospívá také druhům citlivým na narušení prostředí, jako je například orel skalní. V současné době hnízdí v národním parku minimálně tři páry orlů skalních, vyvádějící mláďata.

Přehled flory

Mapováním biotopů bylo v národním parku Kalkalpen zatím potvrzeno 927 rostlinných druhů (druhů cévnatých rostlin). To představuje zhruba třetinu všech rostlinných druhů, které se v Rakousku vyskytují! Mnoho z těchto druhů je u nás již vzácných a zapsaných v červené knize ohrožených druhů.

59 druhů je úplně nebo částečně chráněných hornorakouským zákonem na ochranu přírody. V průběhu mapování biotopů se podařilo doložit celkem 14 z 18 endemických druhů rostlin, vyskytujících se na území Horního Rakouska. V národním parku Kalkalpen roste 42 různých druhů orchideí. Největším a asi nejznámějším druhem je přitom žlutý střevíčník pantoflíček.

životní prostor

Plocha národního parku je ze čtyř pětin pokryta lesy. V národním parku je celkem 30 různých lesních společenství, přičemž obrazu krajiny dominují smrkovo-jedlovo-bukové lesy.
Les byl po staletí nejdůležitějším dodavatelem energie a surovin. Jeho využívání ho mnohonásobně změnilo: Podíl smrků a modřínů stoupl na úkor jedle, buku a dalších listnatých stromů.

A přece v národním parku ještě existují přírodně blízké lesy. Jsou zárodečnými buňkami souvisejících přírodních lesů zítřka. V národním parku znovu vzniká diverzita. Stromy smějí růst, stárnout a umírat tak, jak jim to běh přírody umožňuje. Staré odumřelé stromy jsou důležitým životním prostředím pro mnoho zvířat, jako jsou například brouci a datli.
Zatímco na ztrouchnivělých kmenech dorůstá další generace stromů, hmyz a mikroorganismy rozkládají zbytky mrtvého dřeva na úrodný humus.

Prales
Národní park leží v největší souvisle zalesněné oblasti severních Vápencových Alp. Lesy disponují mimořádnou přirozeností, která je vysoko nad rakouským průměrem. Zvláštní kategorií přírodních lesů jsou pralesy, protože od opětovného zalesnění po poslední době ledové zůstaly zcela nedotčené lidmi. V Rakousku se zachovaly pouze malé zbytky těchto pralesů vedle Rothwaldu v oblasti divočiny Dürrenstein a Neuwaldu u Lahnsattelu v Dolním Rakousku. Také v národním parku Kalkalpen se vyskytují takové zbytky pralesa:

V rámci mapování biotopů bylo v nepřístupných polohách objeveno osm lesních ploch, které je možné s největší pravděpodobností klasifikovat jako zbytky pralesa. Jedná se převážně o bukové a smrkovo-jedlovo-bukové lesy, maloplošně také o přírodní smrkové lesy. Celková plocha zbytků pralesa zahrnuje něco málo přes 37 hektarů, nejmenší plocha je jen o něco větší než dva hektary, největší dosahuje rozlohy přibližně 14 hektarů. (Lenglachner & Schön 2008)

Díky zákazu využívání lesa v národním parku Kalkalpen se bude tento les s mohutnými kmeny stromů a hojností mrtvého dřeva pralesu v průběhu času stále více podobat. „Zrod“ (sekundárního) pralesa je v plném proudu!

Mrtvé dřevo
Jako mrtvé dřevo se označují odumřelé kmeny a větve. Mrtvé dřevo je přitom cokoliv, jen ne mrtvé! Je životním prostředím a zdrojem potravy pro velké množství živých organismů v lese. Přibližně třetina všech lesních organismů je přímo nebo nepřímo závislá na mrtvém dřevě. Vzhledem k rozsáhlému a intenzivnímu využívání lesa se mnoho živých organismů závislých na mrtvém dřevě stává vzácnými. Národní park v současné době disponuje v průměru jen něco málo přes 30 kubickými metry mrtvého dřeva na hektar. To je třikrát více, než je celkový průměr v rakouském lese. Rozhodující je nejen kvantita, ale i kvalita mrtvého dřeva. Mnoho ohrožených lesních druhů potřebuje k přežití mrtvé dřevo s průměrem přes 20 cm. K živým organismům závislým na mrtvém dřevě patří mnoho druhů hub, brouci, sovy a datli, savci jako plži a netopýři, ale také lišejníky a mechy. Nejznámějšími jsou zřejmě překrásní tesaříci alpští nebo nejvzácnější datel Rakouska, strakapoud bělohřbetý

Vodní stanoviště

Voda je jedním z nejvlivnějších faktorů, utvářejících obraz krajiny národního parku Kalkalpen. Vodní eroze působí od počátku alpinského vrásnění. Po miliony let tak vnikala četná údolí a propasti v pohořích Reichraminger Hintergebirge a Sengsengebirge. Vysoká dynamika a velké množství rozdílných vodních stanovišť umožňují značnou rozmanitost druhů.

Prameny
Národní park je krasovou oblastí bohatou na prameny. V národním parku je známo a zdokumentováno přes 800 pramenů. Pramen je místo, kde podzemní voda vyvěrá na povrch. Prameny jsou přechodem z podzemního výškového systému k povrchu. Prameny v národním parku se vyznačují stejnoměrně studenými teplotami vody. Vydatnost vodního zdroje se u jednotlivých pramenů liší. U prosakujících pramenů je to několik málo mililitrů za sekundu a u obřích krasových pramenů se při rozvodnění jedná o několik kubických metrů za sekundu.
Prameny představují jedinečná stanoviště, obývaná vysoce specializovanými živočichy a rostlinami, jež mohou přežívat jen tam.

Tekoucí vody a potoky
Národní park má více jak 80 km potoků a dalších 400 km koryt a struh s pouze občasným průtokem vody. Potoky nejsou nedotčené, protože dříve byly využívány především k plavení dřeva. Jejich toky jsou z velké části původní, protože je tak zachována jejich přirozená dynamika.
Dominantním potočním systémem pohoří Reichraminger Hintergebirge je Großer Bach s dolomitovými roklemi. U Reichramingu se vlévá do řeky Enns. Nad roklí Große Klause byl systematicky vyloven nepůvodní pstruh duhový. Tím došlo k vytvoření nejdelšího průtočného systému neobydleného pstruhem duhovým v Rakousku.
Na hranici mezi pohořími Hintergebirge a Sengsengebirge se do řeky Steyr vlévá Krumme Steyrling, druhý největší potoční systém národního parku.

Stojaté vody, jezera a tůně
V národním parku Kalkalpen se nachází jen jedno skutečné jezero, jezero Große Feichtausee v pohoří Sengsengebirge. Sousední jezero Kleine Feichtausee a jezero Herzerlsee jsou pokládána za rybníky, protože mají příliš malou hloubku popř. rozlohu. Kromě toho je zde nespočet tůní a rybníků. Jsou důležitým stanovištěm pro mnoho vzácných druhů hmyzu a obojživelníků. Obzvláště pro obojživelníky tak národní park představuje velmi významné životní prostředí.

Bažiny a močály
Bažiny a močály jsou stanoviště, kde je půda více či méně prosycená stojatou vodou. Jakmile se akumulující biomasa kvůli nedostatku kyslíku už více nerozkládá, vzniká rašelina. Tvorba rašeliny je hlavním rozdílem mezi močály a bažinami, kde je hladina vody pouze periodicky tak vysoká, že zde nedochází k rozkladu humusu. Hromaděním rašeliny roste plocha živého močálu do výšky. Aby se vrstva rašeliny zvýšila přibližně o 3 m, potřebuje v závislosti na lokalitě asi 3 000 až 10 000 let. Společenství organismů žijících v močálech se extrémním podmínkám přizpůsobilo prostřednictvím specializací. Obzvlášť citlivě reagují na měnící se faktory životního prostředí. Proto močály řadíme k chráněným ekosystémům, neboť každý zásah vede k nezvratným změnám

Alpinská oblast

Alpinská oblast národního parku Kalkalpen se rozkládá na 14 % plochy chráněné oblasti. Přitom 1 % připadá na alpinské travnaté pláně, 5 % na skály a kamenné haldy a 8 % na klečový porost (borovice kleč). Alpinská oblast národního parku Kalkalpen je považována za centrum pro endemity Východních Alp, druhy, které se vyskytují pouze v oblasti Východních Alp a nikde jinde na světě. Z 18 druhů cévnatých rostlin, známých v Horním Rakousku, které se vyskytují pouze v oblasti Východních Alp, jich v národním parku najdeme hned 14. V rámci živočišného světa žijí v alpinské oblasti druhy, jejichž rozšíření je výrazně omezeno na oblast národního parku Kalkalpen. Známí jsou zejména zástupci brouků a měkkýšů. V roce 2007 odhalila jedna z expedic, čítající přes 20 zoologů, úžasné novinky. Hluboké travnaté plochy na rozsáhlé planině Nockplateau představují, s ohledem na zkrasovatělé pohoří Toten Gebirge a krasové patro Warscheneck, zvláštní ostrov života. Je to patrné na jaře díky nádherným květům. V pozdním létě vystupují trávy mocně do popředí a planina Nockplateau díky nim získává vzhled tundry. Zřejmě proto odpočívá v národním parku při svém každoročním tažení mezi severní Afrikou a severem Evropy také kulík hnědý, typický pták tundry. Z jeho přítomnosti se těší hlavně horolezci, neboť tento pták nemá strach z lidí a nechá se pozorovat z bezprostřední blízkosti. Typickým ptákem, obývajícím alpinskou oblast po celý rok, je bělokur horský.

Horské pastviny a louky

Louky a pastviny jsou jako ostrovy v moři lesa. Nabízejí životní prostředí pro velké množství rostlin a živočichů, kteří potřebují otevřenou krajinu. Tyto paseky zaujímají 6 % plochy národního parku a značně obohacují rozmanitou krajinu a biodiverzitu národního parku. Poskytují domov mnoha druhům rostlin a živočichů, kteří jsou velmi ohroženi nebo jim hrozí vyhynutí, a představují poslední útočiště například pro lindušku luční, kosa horského, strnada zlatého, ťuhýka, hluchavku plazivou, vstavače osmahlého a prstnatce traunsteinerova.

Nutná je řada intenzivních kultivačních opatření, která zajistí trvalé zachování těchto kulturních biotopů. V národním parku Kalkalpen je 21 obhospodařovaných horských pastvin, z nichž 10 je obydlených. Vedle pečování o stáda jsou na pastvinách nutná váhová a kultivační opatření. Přibližně 35 hektarů luk je sečených. Velká část plochy je příkrá a prostoupená kameny. Péče je možná jen se speciálními horskými sekačkami a ohromným podílem manuální práce.

Výzkum

Výzkum je základem pro řízení národního parku, stejně jako pro vzdělávání a dlouhodobou dokumentaci přírodního vývoje. Je písemně ustanoven v zemském zákoně č. 20 z 5. prosince 1996, hornorakouském zákoně o národních parcích, a také ve vyhlášce č. 113 hornorakouské zemské vlády z 21. července 1997 o plánech řízení národního parku.

Hornorakouský národní park Kalkalpen musí splňovat národní i mezinárodní rámcové podmínky. Národní rámcové podmínky jsou uvedeny v ustanoveních hornorakouského zákona o národních parcích a také v odpovídajících předpisech.
Oblast navíc podléhá směrnici Evropské unie o ochraně přírodních stanovišť, volně žijících živočichů a planě rostoucích rostlin a také směrnici o ochraně volně žijících ptáků. K tomu v roce 2005 vešlo v platnost také odpovídající ustanovení „Evropské chráněné území národní park Kalkalpen“.
Predikátem a závazkem je koneckonců také titul národního parku, udělený svazem IUCN (Mezinárodní svaz ochrany přírody), stejně jako označení za mokřad mezinárodního významu, udělené Ramsarským výborem („oblast krasových vod“). U všech těchto národních i mezinárodních rámcových podmínek platí výzkum za důležitý úkol v rámci primárního cíle chráněných oblastí.